Krize a syndrom vyhoření

Dnes je to pět měsíců, co se u mě začaly projevovat znaky spojené s krizí a syndromem vyhoření... Uvědomění si, že se člověk řítí do pasti je však velice obtížné a jedná se o proces, nad kterým nemáte tak úplně kontrolu. Teprve, až se spojí několik faktorů, které tvoří mozaiku syndromu vyhoření, dojde člověku, že je něco opravdu špatně...

Jsem cynik

Prvním vlivem, který se projevil, byla vysoká míra cynismu, sarkasmu a ironie v životě. Opustila mě radost z toho, co dělám. Přikládala jsem to tomu, že je toho v danou chvíli více, než obvykle. Že se musím starat nad míru o spoustu věcí. Nijak jsem to nepovažovala za zásadní. Brala jsem to pouze jako přechodný stav. Vlny cynismu a nechuti k tomu cokoli dělat se u mě střídají už několik let. Vždy přicházely v době, kdy toho bylo hodně a moji radost z práce srazila nějaká nečekaná událost. V létě bylo poslední kapkou prodražení rekonstrukce a nutnost vzít si další půjčku. Byla to poslední kapka do mého cynického období. Ale u cynického období to nezůstalo, přidalo se i

Vyčerpání

Za poslední čtyři roky jsem vyčerpáním trpěla asi třikrát. Každé hluboké fyzické vyčerpání souviselo s nějakým silným emočním vyčerpáním a bylo tedy spojeno s velkou životní změnou. Tou první byly v roce 2016 velké problémy ve vztahu, které vyústili v rozchod. Následkem téhle události byla nejen vlna cynismu, ale také obrovská vlna vyčerpání, fyzického vyčerpání, téměř dva měsíce trvající nemoc, šest týdnů antibiotik.

Druhá vlna vyčerpání přišla tentýž rok na podzim, spojená byla s třetím stěhováním ten samý rok a také s narozeninami. Bylo to jako probuzení z noční můry do špatného snu. Takový psychický posun směrem, kam jsem se úplně posunout nepotřebovala.

A třetí vlna? Ta probíhá právě teď a trvá už několik měsíců. Několik měsíců trvající fyzické i psychické vyčerpání. Nechuť cokoli dělat. Potřeba mnohem více spánku... A s tím spojená

Neefektivita

Ano, třetí pilíř syndromu vyhoření. A ano, až tady mi došlo, že to asi nebude tak jednoduché. Za posledních pár dní a týdnů jsem si opravdu krutě uvědomila, že jsem v práci naprosto neefektivní. Základní věci, které mi dřív nedělaly vůbec problém, teď problémem jsou.

Opravdu je to syndrom vyhoření, anebo jen stres?

Syndrom vyhoření je ošemetná věc. Je podobný únavovému syndromu. Hodně se o něm píše, ví se, že asi existuje, ale nikdo moc není schopný říct, jestli jím opravdu trpíte, nebo je to jen větší míra stresu. Je tu ale několik věcí, díky kterým poznáte, že se k vám syndrom blíží.

- změna emocí: bezmocnost, agresivita, podrážděnost, neochota komunikovat, smutek
- změna postojů: cynismus, zapomnětlivost, nesoustředěnost, nechuť cokoli dělat
- změna v oblasti mezilidských vztahů: nechcete se s lidmi stýkat, nejste ochotní spolupracovat
- osobní problémy se spánkem, jídlem, zdravím

Pokud trpíte výše zmíněnými charakteristikami po delší časové období a nosíte si tyto nálady a postoje pravidelně také do osobního života, můžete být něco víc, než jenom ve stresu.

Existují testy, které napoví, jak na tom člověk opravdu je, ideální je promluvit si o celé situaci s psychologem, anebo si načíst informace z odborné literatury. Rozhodně nechci říct, že pokud jste týden smutní a nesoustředění, trpíte syndromem vyhoření. Nicméně vysoká ztráta výkonnosti, neschopnost několik dní až týdnů v kuse pracovat, obrovská nechuť komunikace s lidmi, vyhýbání se povinnostem, nesoustředěnost, zapomínání a agresivita už pravděpodobně nebudou příznaky jenom stresového období v životě....

Burn-out a co s ním?

Jak pracovat se syndromem vyhoření? A jak jednotlivé metody práce s ním fungují? Základem prý je soustředit se hlavně na sebe a na své priority. Spoustu s metod, se kterými se pracuje mi připomínají sebe koučovací metody. Jednou z metod, které pomáhají, je psaní deníku. V tom budu rozhodně pokračovat na svém blogu. Ty ostatní prozkoumám a popíšu přímo tady a chci psát také o tom, jak na mě které metody působily a zda mi pomohly...

Zhubni nebo přiber

Stručná historie začarovaného kruhu

• Kdysi dávno: Oplácaná (opravdu?) holka bez sebevědomí (65 kg)
• Někdy potom: Uvědomění, že to nebylo až tak špatné (70 kg)
• 2006/2007: Jsem na lécích, přibírám (75 kg)
• 2007: Odcházím na vysokou, připadám si jako čuník (80 kg)
• 2008/2009: Hubnu, ale blbě (75 kg)
• 2010 - 2011: Oplácaná holka se sebevědomím (75 - 80 kg)
• 2012 - 2013: Obrovská vlna stresu, váha jde nahoru (86 kg)
• 2014: Hubnu a cítím se naprosto skvěle (68 kg)
• 2015 - 2016: Přibírám pomalu a plíživě zpět (85 kg)
• 2016/2017: Obrovský stres, přibírám, hubnu, přibírám a hubnu... (95 - 105 kg) 
• 2018: Stresy pokračují a dál přibírám a to až do září... (116 kg)

Popsala bych se asi jako emoční jedlík. Největší nárůsty váhy u mě nastaly po roce 2014 díky problémům ve vztahu a později díky stresujícímu životnímu stylu a velkým nárokům, které jsem kladla sama na sebe. Až ve chvíli, kdy alespoň některé aspekty stresu v září 2018 odpadly, tělo začalo odpočívat a začaly se objevovat zdravotní a psychické problémy.

Září 2018 - Přepnutí hlavy?

Co způsobilo přepnutí v hlavě? Největší motivací byly zdravotní problémy. Jakmile opadl stres, začaly se ozývat první komplikace, spojené s váhou. Bolavé kolena, bolavé paty, bolavá záda. Častější migrény. Tohle všechno způsobilo první impulz, že je tady něco opravdu špatně.

S tímhle uvědoměním přišlo rychlé snížení sebevědomí a sebedůvěry, pocit, že všichni vidí jen kila navíc. Obrovská vlna nespokojenosti. Druhá vlna těchto pocitů přišla ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že vlastně nemám co na sebe... 

Poslední velký impulz, který mě donutil si říct, že tohle prostě musím udělat, byl nedostatek energie. Přišel den, kdy jsem po několika dnech v kanceláři měla odjet na služební cestu a po ní na celodenní školení. Nezvládla jsem to. V půlce mi začalo docházet, že mi dochází energie, a že už nezvládám tolik práce jako dřív. Že už nezvládám odpoledne anebo ráno před prací jít na procházku se psem a večer doma uklidit. Uvědomila jsem si, že mě přepadá únava během dne. 

Tohle všechno vlastně způsobilo, že jsem se rozhodla otočit svůj život vzhůru nohama a opravdu se začít věnovat svým cílům. A proto, abych si mohla plnit sny, přesně proto potřebuji mít dostatek energie a být zdravá. Takže... Měla jsem odpověď na otázku: "Proč chci zhubnout?"

Odpověď na otázku: Proč to chci?

• Chci se zbavit zdravotních problémů
• Chci si zlepšit vztahy
• Chci vyšší sebevědomí
• Chci mít výběr oblečení a mít z něj radost
• Chci si užívat věci, u kterých jsem teď limitovaná

Moje cíle....

• Celkově zhubnout 55 - 60 kilo
• Zpevnit postavu
• Hubnout v pomalém tempu
• Do konce roku 2018 zhubnout 15 - 20 (1 - 2 kg týdně)
• Do června 2019 chci mít 76 kg
• Do konce roku 2019 chci dosáhnout celkového cíle :)

Cesta k sobě

Proč se chci vydat touhle cestou?

Tak jako ve spoustě aspektech mého života i Blog je pro mě určitá forma ventilu. Jde mi o sebepoznání, o zlepšování se v mnoha aspektech mého života, o moji práci a studium. Jsem obyčejný introvert, donucený okolnostmi být občas (často) extrovertem. Proč to tak je a co pro mě znamená?

Introverti, extroverti... A ti další

Jsem společenský introvert. Zní to zvláštně? Ono to totiž poměrně zvláštní je. Rozdíl mezi introvertem a extrovertem tkví v jedné zásadní věci. A to v tom, jak každý z nich dobíjí baterky. Introverti dobíjí svoji zásobu energie samotou, samotu vyhledávají a jsou v ní spokojení. Když jsou unavení, vyčerpaní a bez nálady, zavřou se rádi s knížkou anebo filmem a odpočívají. Samota jim rozhodně nevadí. Extroverti jsou opak, jsou to ti, kteří energii dobijí ve společnosti lidí, druzí lidé je nabíjejí. Když jsou unavení nebo naštvaní, jdou nejraději do společnosti a tam se baví. Tím se uvolní a cítí se pak plní energie. 

Pro introverta společnost druhých lidí znamená naopak vybíjení baterek, to ale nemusí nutně znamenat, že je introvert také asociál. Existuje skupina introvertů, která má ráda společnost, ráda se baví a pokud má dostatek energie, tak společnost aktivně vyhledává. A tam bych se zařadila já. Občas je pravda, že se musím nutit, ale to tak věřím má úplně každý. Není pro mě typické, že bych měla stovky přátel a každý den potřebovala vidět alespoň 10 lidí, abych se cítila dobře, že žiju plnohodnotný život. Tak to určitě není... To jsou ty introvertní stránky mé povahy.

Dokážu být tiše a opravdu soustředěně naslouchat. Déle mi trvá, než se ve společnosti nových lidí otrkám a nejsem velký fanoušek nahodilého seznamování. Vždycky mám pocit, že vlastně nevím co říct. Proto se vyhýbám různým aktivitám postaveným na networkingu a hromadném seznamování. Nicméně i to lze překonat, pokud v tom vidím smysl a je to důležité pro moji práci, anebo osobní život. Mnohem raději ale na takové akce vyrážím s někým, kdo mi dělá "průzkumníka terénu" a je ochotný mě seznamovat až s konkrétními lidmi, se kterými se seznámil sám. 

Všechny prvky mé povahy, do které introverze velkým dílem zasahuje, se zcelují v kompletní osobnost a ovlivňují všechny aspekty mého života - práci, studium, řízení času i to, jakým způsobem přistupuji k sebepoznání a seberozvoji.

Proč tohle všechno ... a vlastně nic?

Vedení deníku je jednou z forem, jak člověk může dojít k sebepoznání. I když velice ráda píšu rukou, je pro mě blog určitým ventilem navenek. Něčím, kde se můžu prezentovat a být konfrontována se svými názory. Ráda bych se dělila o svoji cestu. O svoji snahu zdokonalit se, zhubnout, dostudovat, dotáhnout podnikání ke spokojenosti všech zainteresovaných osob a taky se podělit o to, jak k věcem přistupuji. Jak řídím svůj čas, jaké knihy čtu a jaké podcasty poslouchám, možná i čím a jak pečuji o pleť a jak se líčím, proč jsem se nedávno rozhodla přijmout některé prvky minimalismu a zero waste a proč jsem vděčná, že se můj život točí jen okolo pár zásadních věcí.

Je to cesta k sobě

Celé je to cesta k sobě. Celé je to posun. Je to hledání sama sebe a smíření se se sebou pomocí psaní. Je to uvědomění a předání dál toho co mě baví, naplňuje a co mi pomáhá.